Pro Vaše základní seznámení se s Pesso Boyden psychomotorickou psychoterapií® (PBSP®) doporučuji toto srozumitelné pojednání od certifikovaného PBSP psychoterapeuta Mgr. Jana Siřínka, Ph.D., kterému tímto děkuji, a děkuji také organizačnímu týmu projektu „Mezi ploty“.
PBSP je psychoterapeutická metoda určena k léčení emočních deficitů, traumat a dalších negativních jevů, které mají počátek v dětství a které negativně ovlivňují náš dospělý život. Do ČR se metoda dostala během 90. let díky Yvonně Lucké a Michalovi Vančurovi.
Zakladatelé metody jsou Albert Pesso a Diana Boyden Pesso.
Společně založili taneční školu, kde své studenty učili moderní výrazový tanec. Vyvinuli k tomu cvičení, které mělo pomoci studentům k autentičtějšímu uměleckému výrazu. Když studenti takto cvičili, mělo to na ně překvapivý emoční dopad. Bývali rozhození, někdy euforičtí, vybavovaly se jim vzpomínky z dětství. Pessovi zajímalo co se děje a chtěli to pochopit a po letech experimentů narazili na důležitou neurologickou zákonitost:
3 modality pohybu
Každý pohyb můžeme provádět trojím odlišným způsobem: reflexivní pohyb, volní pohyb, emoční pohyb.
PBSP terapeuty zajímá emoční pohyb, v němž hraje úlohu limbický systém (LS), jeho součástí je amygdala (centrum evolučně podmíněných afektivních reakcí). LS souvisí s dlouhodobou pamětí. To vysvětluje, proč při cvičení studenty zaplavovaly emoce a vzpomínky. Emoční vyjadřování působí jako výtah obsahu paměti do vědomí. Nejvíce se to odehrává v obličeji.
Vyzkoušejte: před zrcadlem si řekněte název nějaké emoce, vyjádřete ji výrazem tváře, chvíli to provádějte a uvidíte, kolik osobních asociací se vám objeví.
Normálně fungují všechny tři pohybové systémy provázaně. Úkolem Pessových studentů bylo dělat čistě emoční pohyb bez jakékoli regulace – a děly se věci. Jak Pesso píše, traumata studentů prožitá během dětského vývoje, jejich nenaplněné potřeby, vše doslova vyhřezlo v pohybu ven a oni to prožívali znovu, teď a tady. Znovuprožití traumat a deficitů samo o sobě nepomáhá, neodžije se to. Mozek se neumí neučit a stále se řídí zákonem, co se opakuje, to sílí. Opakovaným prožíváním negativní obsahy neodtékají, z určitých věcí se člověk nevypovídá. Obsahy se prožíváním naopak fixují a vracejí do mysli častěji a silněji.
Je to trochu jako reklama a vyhledávání na Googlu: stránky, které navštěvujete častěji, se vám začnou nabízet bez vyžádání.
Mgr. Jan Siřínek, Ph.D.
PBSP terapeuti naopak chtějí deaktivovat vliv negativního na naši přítomnost. Jak na to? Pessovi zjistili, že člověku pomůže, když zažije to, co je správně.
K tomuto poznání jim pomohla sama povaha emocí, která je interaktivní. Když prožíváme emoce, máme silnou touhu obdržet určitou, dosti konkrétní emoční odezvu z okolí. Máme-li radost, a někdo kolem nás ji projeví spolu s námi, obšťastní nás to a radost zesílí. Naopak, ušklíbne-li se, zasáhne nás to. Máme-li strach, toužíme po ochraně. Zlobíme-li se, potřebujeme, aby nás ostatní vzali vážně. Na druhou stranu, když vidíme emoce u druhých, cítíme nutkání zareagovat na ně. Dítě projevuje emoce v takové intenzitě a barevnosti, aby vyvolalo příslušné pečující chování od blízkých, tedy aby přežilo. Proto máme emoce, abychom přežili.