Když zažijeme to správné, jakoby to v nás zaklapne, uleví se nám a je nám dobře. V emočně pohybové laboratoři manželů Pessových začali takové správné reakce cíleně navozovat a tuto činnost nazvali akomodací. Akomodaci provádí akomodátor. Protagonista cvičení vyjadřoval emoci a akomodátor na ni zareagoval, dostal přesnou instrukci, co má dělat: jaké pohyby, jaká gesta, jak a kam se dívat, co říkat a to tak přesně, aby to protagonistovi sedlo.
Pesso terapie spočívá v neustálém hledání a nacházení toho, co nám na různých úrovních naší bytosti dělá emočně dobře.
Mgr. Jan Siřínek, PhD.
Děje se to prostřednictvím akomodace. Klient se tím učí, či doučuje v chráněných terapeutických podmínkách o svých emočních potřebách. Má si odnášet uspokojivý a poučný zážitek.
Někde v tomto bodě se z tanečníků stali psychoterapeuti. Přicházeli za nimi lidé s emočními problémy, nikoli kvůli umění. To bylo počátkem 60. let 20. stol. Metoda během 50 let prošla bouřlivým vývojem. Nyní je to nesmírně propracovaný systém, vše je propojeno a zdůvodněno. PBSP® má dnes svou teorie osobnosti, psychopatologie, psychoterapeutické změny postavené na empirických základech. Klient dnes už nepozná, že metodu vyvinuli tanečníci. V žádném ohledu nejde o taneční terapii.
To hlavní přijde nyní. Stručně popíšeme to, co nazýváme „stroj času PBSP“. Uvedeme příklad dialogu mezi terapeutem a klientkou:
K: „Hádala jsem se s přítelem, plakala jsem a během toho se mi vybavoval můj otec. Bylo mi v tu chvíli jasné, že zde jde o otce.„
T: “ … přesně tak to je, už víme, že emoční pohyby fungují jako „pumpa“. Vytáhne nám to po emoci z hloubi paměti dříve zažité paralely toho, co zažíváme dnes s někým jiným a my reagujeme na to starší v paměti, zpravidla na to, co nás formovalo v dětství. Obvykle o tom ale nevíme.“
Klientka byla k sobě všímavá: „Otec na mě křičel a nikdy neposlouchal, co jsem mu říkala.“
Jsme u aktuálního zdroje partnerské hádky.
T: „Načrtněme někde vedle vás, či za vámi ideálního otce. Myslí se tím hypotetická, v psychoterapeutické laboratoři účelově smyšlená postava, která zosobňuje optimální naplnění vašich vývojových potřeb.“ Klientka je vedena k tomu, aby si nepředstavovala svého reálného otce ve „vylepšené podobě“, to nefunguje.
Ideální otec terapeutovými ústy říká: „Kdybych já byl tvůj otec, když jsi byla malá, nekřičel bych na tebe a vždy bych poslouchal, co mi říkáš.“
Jsme-li v emočním kontaktu s něčím hluboko uloženým v paměti a zažijeme-li nyní v terapeutickém uspořádání prostřednictvím akomodace to dobré pro náš vývoj, je to poučné. Pesso terapeut vytváří scény, které mají takový typ zážitků navodit a používá k tomu řadu scénických nástrojů.
Probíhá-li Pesso terapie ve skupině, klientka si ze skupiny vybere nějakého muže a ten řekne: „Vstupuji do role ideálního otce.“ Klientka jej pomocí terapeuta navádí: „… stoupni si za mě, dej mi ruku na rameno a řekni mi… “
Akomodátor řekne: „Kdybych já byl tvůj otec…“